Nacionalismus

Revoluce roku 1848 si kladla za cíl sjednocení Německa

Nacionalismus, národovectví (z lat. natio, národ), jsou myšlenkové tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitost skupiny lidí, kteří obvykle (dle různé definice národa) sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. Z nacionalismu vychází myšlenka národních států, na které je do značné míry založeno dnešní uspořádání států světa. Z tohoto pojetí také vychází názvosloví používající pojmy národní a mezinárodní. Pod vlivem nacistického (národně socialistického) vypjatého nacionalismu se tento výraz začal používat také v negativním smyslu pro ideologii šovinismu, přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Tento význam většinou nemívá odpovídající český výraz národovectví. Příbuzným pojmem je patriotismus, česky vlastenectví, který zdůrazňuje vlast (otčinu, něm. Vaterland, lat. patria), tedy rodiště či (u exulantů) zemi rodičů.

Nacionalismus jako intelektuální postoj je doložitelný již ve středověkých pramenech (Kosmova kronika, Kronika tak řečeného Dalimila) a v díle i působnosti středověkých myslitelů (Jeroným Pražský, Johlín z Vodňan).[1] O středověkém nacionalismu (namísto dynastického či zemského vlastenectví) zpravidla hovoříme tehdy, když se v pramenech vedle definice národa vlastí (patria), případně vírou (feides), vyskytuje definice jazykem a etnickým původem (lingua a sanquis u Jeronýma)[2]. Ve středověku je nacionalismus často spojen s vymezením proti ostatním zemským národům (v Českých zemích zejména proti Němcům, v menší míře proti Polákům), které se často od původního obyvatelstva liší pouze etnicky (nikoli jazykem atd.).

Raně novověký nacionalismus se středověkým sdílí především svou exkluzivitu, tedy omezenost na relativně úzkou vrstvu inteligence. Vědecký názor, podle kterého se moderní nacionalismus od nacionalismu předmoderního odlišuje především zapojením mas (střední a nižší vrstvy) do politiky a angažovaností všech vrstev v národnostních a jazykových otázkách, se nazývá kvantitativní evolucionismus.

Moderní nacionalismus má původ zejména v romantismu (zájem o národní historii) a velké francouzské revoluci, která sjednocený národ chápala jako protiklad Ancien régime. Nacionalismus se tak nejvýrazněji rozvíjel v 19. století v Evropě, kdy v oblasti kultury se projevoval národními obrozeními, v oblasti politiky nejvýrazněji sjednocením Itálie a Německa, novými národními státy vzniklými sjednocením menších států.

Nacionalismus hrál ještě větší roli ve 20. století. Byl jedním z principů uspořádání Evropy po první světové válce, které dalo vzniknout Československému státu. Vypjaté podoby nacionalismus dostal v řadě států ve třicátých letech, zejména v německém nacismu, který ve jménu nacionálních zájmů rozpoutal druhou světovou válku. Nacionalismus měl vliv i po druhé světové válce, výrazně ovlivnil uspořádání světa v postkoloniálních oblastech, později například působil při rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie nebo Československa. V různé míře ovlivňuje politiku států a změny na politické mapě světa i v současnosti.

  1. FRANTIŠEK., Šmahel,. Idea naroda v husitských C̆echách. 2., doplněné vyd., v nakl. Argo 1. vyd. Praha: Argo 345 s. ISBN 8072032615. 
  2. FRANTIŠEK., Šmahel,. Mezi středověkem a renesancí. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 428 pages, 24 pages of plates s. ISBN 807203426X. 

From Wikipedia, the free encyclopedia · View on Wikipedia

Developed by Nelliwinne