Risorgimento

Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):                      Hranice Itálie po roce 1870
     Sardinské království (roku 1861 přeměněno na Italské království)
     Lombardsko-Benátské království (pod rakouskou nadvládou)
     Vévodství Lucca (od roku 1847 součást Toskánska)
     Odstoupeno Francii

Risorgimento (z italské předpony ri – „znovu“ a slovesa sorgere – „vznikat“, „pramenit“) bylo hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 18151870 s cílem politicky sjednotit italský národ na Apeninském poloostrově v jeden stát. V přeneseném významu slovo obecně vyjadřuje každou ideu obnovy jednoty národa nebo jiného společenství lidí po dlouhé době.

Po období francouzské nadvlády v letech 17961815 se v Itálii obnovily předchozí státní celky povětšinou s původními dynastiemi v čele. V Benátsku a Lombardii se usídlilo Rakouské císařství, jež se snažilo udržovat si dominantní vliv na poloostrově. Vzpoury organizované již ve dvacátých letech především tajnými společnostmi, mezi nimiž patřili mezi nejvýznamnější takzvaní karbonáři, se setkaly se značnými neúspěchy. Novou vlnu povstání přinesl rok 1830, ale ani tentokrát se nepodařilo dosáhnout alespoň části požadavků rodících se demokratických sil. Nový rozmach přinesl ve třicátých letech do italského národně-osvobozeneckého hnutí janovský rodák Giuseppe Mazzini, zakladatel hnutí Mladá Itálie, ale ani jemu se nepodařilo během mnoha pokusů o vojenský odpor proti stávajícím pořádkům uspět. Dalším významným obdobím se stala až léta 1848 až 1849, i tentokrát se ovšem podařilo intervenčním vojskům a domácím vládcům hrozbu revoluce během první italské války za nezávislost zažehnat vojenskými prostředky. V polovině století na značné části italského území tak nadále panovaly autoritářské režimy.

Mezi těmito státy se po revolucích na konci čtyřicátých let začalo prosazovat Sardinské království, jež bylo oproti ostatním státním celkům značnou výjimkou. Zdejšímu králi Viktoru Emanuelovi II. se nepodařilo zrušit ústavu, takže Sardinské království představovalo v oblasti Itálie jedinou konstituční monarchii. Zde se ujal postu předsedy vlády Camillo Benso Cavour, jenž zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení infrastruktury, čímž dosáhl citelného hospodářského oživení. Ve spojenectví s francouzským císařem Napoleonem III. se Sardinskému království podařilo roku 1859 během druhé italské války za nezávislost opakovaně porazit rakouská vojska a v následujících letech získat podstatnou část území na Apeninském poloostrově, takže roku 1861 byl vyhlášen vznik Italského království. Poslední dvě oblasti, Benátsko a území kolem Říma zvané Lazio, získal italský stát až později. Benátky s okolím roku 1866, Řím a Lazio roku 1870, čímž bylo risorgimento završeno.


From Wikipedia, the free encyclopedia · View on Wikipedia

Developed by Nelliwinne