Intonace (lingvistika)

Intonace v lingvistice je kontrolovaná modulace základní frekvence hlasivek, která zároveň nese lingvistický význam.^[1] Patří mezi základní prozodické prostředky jazyka, tzv. suprasegmentální jevy. Za základní jednotku intonace se považuje tón, který bývá definován jako elementární zvuk s dostatečnou stabilitou a periodicitou signálu, aby bylo možné vnímat jeho výšku.^[2] Pro funkční melodickou jednotku používáme v češtině název melodém, ten začíná na přízvučné slabice mluvního taktu a odtud se rozpíná přes následující slabiky až po konec konkrétního úseku (viz gramatická funkce). Intonace se zabývá pouze melodickým průběhem řečového signálu. Dříve se tento termín občas používal i pro souhrnné označení dalších prozodických jevů, například hlasitosti nebo délky. Dnes se v češtině silně doporučuje termíny intonace a prozodie rozlišovat: prozodie se zabývá všemi suprasegmentálními jevy, kdežto intonace zahrnuje pouze informačně relevantní změny melodie řeči.