Nomenklatura (rusky номенклатура; z lat. nomenclatura – „seznam jménem vyvolaných“) je označení pro systém aplikovaný v totalitních a autoritativních režimech, kdy jmenování vyšších funkcionářů a pracovníků podléhá schválení stranickými orgány.[1] Prověřeným lidem, vhodným ke jmenování, se říkalo „nomenklaturní kádry“. Pojem nomenklatura – jenž se výrazněji ve světě rozšířil až od poč. 80. let 20. století – lze chápat obecně, ale ve společenských vědách i v publicistice se většinově používá pro popis reality v režimech Sovětského svazu (kde systém vznikl) a dále na něm závislých zemích tzv. východního bloku nebo v ČLR a ostatních „lidově demokratických“ státech, v nichž rozhodující procesy podléhaly či ještě podléhají schválení komunistických stran, které si tak zajišťovaly mocenský monopol nebo alespoň prioritu.
Samo slovo se kromě (původně neutrálního) pojmenování systému personální politiky stalo též mírně pejorativním substantivizovaným označením pro elitní vrstvy dotyčných režimů, skupiny zájmově, strukturně a občas dokonce i příbuzensky propojených lidí, kteří ovládali klíčové pozice ve státní správě, průmyslu, akademické sféře atd., požívali za to příslušné materiálně-společenské výhody a byli většinou (nikoliv však absolutně vždy!) zároveň i členy komunistických stran. Někteří autoři, jako např. Milovan Djilas ve svém přelomovém kritickém díle Nová třída (1957), užívali pro nomenklaturu označení „nová třída“, což se ovšem v teoreticky beztřídních společnostech setkávalo s popíráním ze strany stranicko-státního aparátu. Novější trockistické teorie, jako teorie státního kapitalismu, rovněž považují nomenklaturu za novou třídu; sám Trockij dokonce v souvislosti se sovětskou společností mluvil o kastovním systému.
Pro západní, kapitalistické země se pro popis skupin řídících tyto společnosti užívá již od pol. 50. let 20. století pojmu establishment, a to v podobně kriticko-pejorativních konotacích.